ℤ 𝕔𝕖𝕤𝕥𝕪 𝕫𝕒 𝕠𝕤𝕠𝕓𝕟í𝕞 𝕡ří𝕓ě𝕙𝕖𝕞.

"Buď sám sebou." "Dělej, co Tě baví." "Jdi za svým snem."

A bla, bla, bla... Znáte to? Kolikrát jste na tyhle věty asi narazili? Kolikrát jste je někde četli a řekli si: " Bože to jsou zase blbosti." Člověka to až prudí už od pohledu. No jó protočím oči a rychle sjíždím po facebooku nebo instáči dál...

Jenže kolikrát jste se nad významem těchto jednoduchých pravidel opravdu zamysleli?

Možná, že také často také slýcháte: "Měl bys tohle/měl bys tamto. Dělej tohle/dělej tamto."; "Tohle se dělá takhle a jak to děláš ty, tak to fakt ne!"; "Proč to takhle děláš? Proč to vůbec děláš jinak?".. říká Vám to něco?

Nebo třeba dostanete super nápad a pak někdo z Vašeho okolí přijde a řekne: "Jéé, to je zase blbost.". A Vás to jednoduše zamrzí. Ztrácíte chuť něco vytvářet nebo s tím dotyčným něco sdílet. Jednoduše máte strach, že na Vás bude dotyčný/á špatně pohlížet nebo Vaše nápady nějak srážet.

Ufff přátelé. Toto bolelo. Kolikrát jsem se v životě potrápila nad tím, že jsem slyšela větu: "No takhle teda ne./Tohle teda ne. A kdybys radši tohle/Měla bys radši tamto.". Přitom mi to cizí "takhle a tohle" vůbec nedávalo smysl...

V životě se nezodpovídáme nikomu jinému než vlastně sami sobě. Večer usínáme ve vlastních myšlenkách. Usínáme v naší hlavě, ne v hlavě někoho jiného. Pokud se v té naší hlavě bude neustále něco "třískat", tak spokojeně usínat nebudeme. Jestliže se nám na pozadí bude přehrávat pořád ten stejný nápad či osobní sen a my se budeme bát ho vytáhnout ven, protože kdysi někdo řekl: "To je pěkná blbost.", tak se nám o nic lépe nebude ani vstávat. Energie do života začne být nulová a naše sny zastrčíme někam hluboko, protože nejsou pro mé okolí žádoucí.

Respektujte sebe a nenechte myšlenky ostatních, aby Vám dělali bordel v té Vaší hlavě nebo-li v tom Vašem vnitřním domově. Dělejte věci, tak jak chcete! Dělejte to tak, aby Vás to činilo šťastnými. A hlavně... nebojte se toho, že to ostatní odmítnou. Každý z nás má jiný vnitřní domov ve kterém je mu dobře. Co je pro jednoho nepochopitelné, může být pro druhého důležité.

Co mi neskutečně pomohlo? Nebát se a respektovat se. Uvědomila jsem si, že každý z nás máme v sobě takový vlastní "časovač". Nebojte se dopřát si tolik času, kolik jen potřebujete! Jeden sportovec uběhne maraton rychleji, než ostatní sportovci. Za rok ho zase může předběhnout někdo jiný. A tak je to i s naším osobním, životním příběhem. Důležité je se na ten maraton života vůbec vydat a nezáleží na tom, jak dlouho budu hledat správnou cestu.

Každý máme nějakou dějovou linii a náš vlastní osobní příběh.

Třeba to pomůže i Vám!

https://www.facebook.com/ahojmamserada